Hajme Druláka

Marek Řezanka

Tak nám za názor zas značný postih hrozí.

Slaví udavač – ten přímo blahem hýká.

Demokracie nám zajde na korozi,

když pan Rakušan chce trestat odpadlíka.

Tvrdá cenzura se každého z nás týká.

Vláda posoudí, co že je nebezpečí,

a kdy zrádné jsou na veřejnosti řeči.

Na co čekáme? Dokud se nezatýká?

Kdo jed podává, nám tvrdí, že nás léčí:

Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.

Ničí průmysl, řežou nás bez narkózy:

Josef Síkela – a celá tahle klika.

Hrdý bakalář jen střídá prázdné pózy.

Toho vyhodí, kdo propagandu svlíká

zcela do naha. Koukněme na mopslíka:

Stále štěká jen. Ten podvraťák je něčí,

tedy toho je, kdo o žoky má péči.

Zcela zjevné je, kdo s tímto psíkem smýká.

Vláda dobře ví, komu za křesla vděčí.

Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.

Chci, ať naše zem není jak po explozi.

Válku zastavme, vždyť bomba tady tiká.

Místo potravin se nyní tanky vozí,

má–li slavit lež, pak bez analytika.

Dnešní studenstvo si na poslušnost zvyká:

Sladí krok i řeč – vždy připraveno k zteči,

k udání svolné, když mu flek zabezpečí.

Mnohým dochází, že je to šlamastyka.

Pryč s touhle vládou, jež na nás tvrdě klečí:

Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.

O co že tu jde? O jeden systém v křeči.

Bahno šíří se – a zbědovaní brečí.

Systém v kolapsu se lidí ihned zříká.

Ano, špatně je, když rostou donašeči:

Hajme Druláka, bojujme za Ševčíka.

Namluveno:

Matěj Stropnický napsal stávajícímu ministrovi zahraničí České republiky, tomu s bakalářským titulem, otevřený dopis, pod nímž jsou mimo jiné podepsáni: Jan Keller, Jan Kavan, Michael Hauser, Eduard Chmelár či Ilona Švihlíková – a v němž je jednoznačně požadováno, aby na základě „ideové čistoty“ přestal pronásledovat své názorové odpůrce, a přestal jim vyhrožovat ztrátou zaměstnání:

 „Není naším cílem zde sepisovat ani zkoumat Drulákovy veřejně prezentované názory (...), nic to ale nemění na tom, že zcela zásadně odmítáme snahu vaši, vám svěřeného úřadu a jemu podřízeného vedení Ústavu mezinárodních vztahů profesora Druláka umlčovat, umravňovat, vyvíjet na něj nátlak a hrozit mu vyhazovem z práce.“

  Proč v tuto chvíli pokládám za nutné, aby byla podpora nejen pro Petra Druláka, ale též Miroslava Ševčíka co největší?

 Protože se svým způsobem jedná o nás všechny. Rektor VŠE v Praze s příznačným jménem Petr Dvořák (mnohým se jistě vybaví postava ředitele České televize) pro změnu hledá způsoby, jak se zbavit děkana Miroslava Ševčíka, že se účastnil protivládní demonstrace. Jestliže nyní projde, aby výrazné osobnosti typu Druláka či Ševčíka byly dehonestovány a zbaveny svých profesí, znamená to paralýzu protivládního odporu. Lidé se začnou bát chodit na demonstrace, aby nepřišli o zaměstnání, o které ale přijdou stejně v důsledku vládní politiky kabinetu Petra Fialy. Radši ani nedomýšlím, kolik průmyslových podniků v České republice – včetně těch největších – zkrachuje v důsledku neschopnosti platit za předražené energie.

 Podporu pánů Druláka se Ševčíkem tedy vnímám obecně jako podporu demokratických principů proti totalitě, podporu plurality namísto unifikace, a v neposlední řadě upřednostnění racionality před ideologickou zběsilostí zavánějící až fanatismem.

 Blíží se demonstrace na výročí vzniku Československa. Demonstrace, která se ponese v duchu tří velkých témat: 1) Požadavku na deeskalaci konfliktu na Ukrajině – a ne na jeho další rozdmýchávání až ke zničující jaderné apokalypse. 2) Nutnosti zabránění pádu průmyslových podniků v České republice, aby nedošlo k masové nezaměstnanosti a hladomoru a 3) Obraně demokratických hodnot a principů proti totalitním praktikám, zejména cenzuře, udávání a perzekuci jinak smýšlejících lidí.

 Paradoxní je, že Milion chvilek (zřejmě pro totalitu) bude dne 30. 10. demonstrovat právě za eskalaci války až do jaderné katastrofy a za zničení českého průmyslu. Každý občan si nyní (zatím) může vybrat, které hodnoty jsou mu bližší – zda mír a sociální smír, nebo válečný Armagedon a kolaps. Neodpustím si rýpnutí, že demonstrovat za vlastní zkázu mi připadá poněkud nešťastné, a ne zrovna inteligentní.      

 Zkusme si vybavit základy, na nichž bylo Československo budováno. Měl vzniknout demokratický pluralitní stát, soběstačný co do zemědělské i průmyslové produkce, stát suverénní a hrdý, založený na vysoké vzdělanosti a umění diskuse. K tomuto ideálu se Československo skutečně blížilo – ale němečtí nacisté tento sen zničili a doslova zadupali do země.

 Kde se nyní nalézáme? Československo bylo rozbito. Zemědělsky soběstační v celé řadě komodit nejsme – a průmyslovým podnikům hrozí krach. Některé to už mají lidově řečeno za sebou. Je to velice smutný pohled. Je poněkud paradoxní se v této chvíli bavit o obraně našeho státu, když pomalu není, co bránit (Fialovu vládu s Rakušanem, Černochovou a bakalářem určitě ne): Potřebujeme nové obrození, k němuž již nejeden hlas vyzval (Marie Neudorflová, Ilona Švihlíková, Radim Valenčík ad.). Je nutné, abychom znovu povstali z popela, na který dohoříváme právě v těchto neutěšených časech.

 Semkněme se. My jsme Petr Drulák. My jsme Miroslav Ševčík. To nám se vládní moc pokouší zavřít ústa a svázat nás všudypřítomným strachem. To je klasický projev totalitního režimu. Je na nás, zda to připustíme, nebo onen strach překonáme. Ještě máme, co ztratit. Tak bojujeme za to, aby se tak nestalo, neboť stane–li se tak, bude již příliš pozdě.